Za dávných dob bydlila v litomyšlském zámku hraběnka, která byla velmi pyšná a ješitná. Ráda se převlékala a ukazovala v nejrůznějších šatech. Tu ve své pýše si dala upéci oblek z koláčků, aby měla šat jako nikdo jiný. Nesouc se jako pávice, vyšla si v něm v neděli na procházku.

Na zámeckém nádvoří jí vstoupila do cesty stará, otrhaná žebračka a sepjala proti ní vyhublé ruce: „Slituj se nade mnou, milostivá paní, ulev mé bídě sebemenším dárkem!“
„Jdi mi z cesty, špinavá poběhlice!“ obořila se na ni hraběnka a kráčela pyšně dále.
„Jaké to rouhání se Bohu!“ zvolala nešťastná žena, pozorujíc podivný šat zámecké paní. „Božím darem zbůhdarma mrháš, zatímco má dcera a její děti hladem strádají a hynou. Kéž tě, bezcitná paní, Bůh na místě ztrestá!“

Dořekla a v tu chvíli se pod hraběnkou otevřela země, hraběnka se propadla do hluboké jámy a jáma se nad ní zasula.

A od té doby její duch bloudí zámkem a zjevuje se v komnatě, ve které kdysi bydlela. Za trest měla zůstati v zakletí tak dlouho, dokud nenapraví svou pyšnou povahu a dokud někdo jiný nenajde její hrobku, a nevysloví správná slova.